IX. Polygon AMD Brno 4.-5.4.2026

Loňská sezona byla moje první, a upřímně vůbec nedopadla špatně. Do závodění jsem skočila po hlavě se svojí černou Pumou, která je sice závodní jen tak napůl, ale právě v tom bylo její kouzlo. Ve srovnání s opravdovými speciály je to pořád skoro sériové auto, jen s pár menšími úpravami. Takový ideální parťák na to, když člověk ještě úplně netuší, co dělá, ale dělá to s velkým nadšením.

S černou Pumou jsem ale stihla odjet jen jeden závod, než se motor rozhodl, že další spolupráce už ho vlastně moc neláká. Zbytek sezony jsem tak dojezdila s Fordem Fiestou, což je takový závoďák pro začátečníky. Za volantem tohoto auta se už vystřídalo víc než třicet jezdců, kteří se závoděním začínali, takže jestli něco prošlo rukama motoristického dorostu, tak právě tohle. Na učení ale byla skvělá a sezonu se mi podařilo dojezdit se ctí.

Na podzim jsme se rozhodli černou Pumu oživit a dali jí nový motor. Na papíře to znělo velmi slibně. V praxi už o něco méně. Motor totiž odmítal spolupracovat, a když nepomohla ani nová řídicí jednotka, bylo jasné, že černá Puma zůstane ještě chvíli na operačním stole. A protože začátek sezony nepočká na nikoho, natož na naši mechanické telenovelu, padlo rozhodnutí, že pojedu s Pumou červenou.

Dostala jsem varování, že tohle už je ostrý závoďák s ostrým motorem a samosvorným diferenciálem, a že mi bude chvíli trvat, než si na nové auto zvyknu. "Sim vás, to jste říkali, i když jsem přecházela z černé Pumy na Fiestu, a nebylo to nic hrozného. Jak těžké to může být?"

Sobota

Ráno jsem přijela nervózní jako obvykle, ale nadšená z toho, že pojedu s vysněným autem a konečně ukážu, co ve mě je. Bylo o něco chladněji než loni touto dobou a nechyběl ani klasický okruhový vítr, takže jsem byla celkem ráda, že už na sobě mám kombinézu, ve které není taková zima. V 8:00 proběhla rozprava s jezdci, po které následovaly seznamovací jízdy. Nasoukala jsem se do auta a vyrazili jsme na obhlídku trati, abychom nezabloudili. Seznamovací jízdy nejsou v rychlém tempu, takže jsme se spíš jen tak ploužili a nebyl moc prostor vyzkoušet auto v ostřejším tempu, kde se naplno ukáže jeho charakter.

V 9:00 začala první tréninková jízda. Měla jsem jet až jako poslední, takže jsem mohla v mezičase sledovat ostatní. Evidentně byla většina jezdců, stejně jako já, po zimě ještě zrezáí a první tréninkové jízdy probíhaly ve volnějším tempu.

Nakonec došla řada i na mě. Do auta se usedla se zvědavostí, jak se mi bude dařit auto ovládat a vést po trati. Start. Plný plyn. Kola se protáčí jak zběsilý a mě se nedaří odlepit od startu. Zvenku to muselo vypadat jako z nějakého akčňáku. při závodech nicméně tenhle typ startu znamená jediné: spousta kraválu, rychlost žádná. "OK, tak to není úplně nejlepší začátek. Asi moc výkonu na tyhle pneumatiky." Plyn jsem trochu popustila a konečně se mi podařilo ujet víc než metr.

První retardér. Svalová paměť zafungovala, takže jsem zatočila stejně, jako loni s černou Pumou. Tentokrát to ale bylo spíše na škodu, protože červená Puma zatáčí podstatně lépe. Bum. Sražené pneumatiky. "Hmm, pěkná práce Markéto." Výjezd z retardéru už byl lepší, ale auto při každém přidání plynu klouzalo do všech směrů. Následující sešup dolů jsem radši projela napůl plynu, abych nedoklouzala až do svodidel. Pořád mi přijde trochu proti rozumu dávat plný plyn při jízdě z kopce, ale tohoto pocitu se většinou po pár jízdách zbavím. Pod kopcem dobrzdím před vracákem, plnej vpravo a šupajdy nahoru. Pravý kolo zase prokluzuje, ale co už. Zdá se, že mě čeká spousta učení v práci s plynem.

Vyjela jsem na horizont a co nevidím - nic. Sedím tak nízko, že poslední co z auta vidím, jsou stěrače, místo cesty a kuželů, které lemují trať. Ještě, že tuto trať znám, a vím, kudy jet. Následujíc esíčkový průtah jsem projela celkem obstojně na první jízdu. Sem tam nějaké odvrknutí, abych neztrácela rychlost, za třetí zatáčkou přidat plyn před dalším retardérem. Brzdy do retardéru. Tohle auto drží při brždění jak helvétská víra, žádné tanečky jako u Fiesty. Nicméně jsem opět zatočila jak jsem byla zvyklá a srazila i tento druhý retardér. Hoplá. Retardér jsem nechala ležet na zemi a zamířila jsem do dlouhé táhlé pravotočivé zatáčky. Auto při průjezdu vzdorovalo víc, než černá Puma a pořád někam ujíždělo, takže i zbytek tratě jsem dojela trochu nejistě s tím, že zatím vůbec nemám tušení, jak k řízení přistoupit. Na Polygonu jedeme tuto trať dvakrát, a druhý průjezd byl plus mínus stejný jako první. První trénink jsem nakonec zajela v celkem slušném čase 2:58.44, což bylo o 14 sekund rychlejší než loňská první jízda.

Auto jsem odparkovala, vyslechla si pár blbých keců na sražené retardéry, rozleštila jsem čárance od gum a s pocitem, že to není tak hrozné a během pár kol na to přijdu, se těšila na druhou jízdu. Stačí, když si do dalších jízd pohlídám průjezd retardéry (aka musím kupodivu točit volantem míň) a budu postupně zrychlovat. "Jsem vám to říkala, že to nebude tak těžký!"

Druhý trénink ale celkem zamíchal kartama. Posilněná pocitem, že mě kromě své hlavy nemůže nic zastavit, jsem přidala na rychlosti. Kdybych jenom tušila, že zrovna stojím na vrcholku Mount Stupid…

Ve střední pasáží tratě v esíčkovém průtahu jsem jela rychleji než předchozí jízdu a do třetí zatáčky mi nevyšla stopa tak, jak jsem si představovala. Pustila jsem plyn v domnění, že tak zatáčku lépe vykroužím a neodcestuju mimo trať. V ten moment mi ale ustřelil zadek. Tváří v tvář strmému travnatému břehu u trati jsem strhla volant na druhou stranu a snažila se situaci aspoň trochu zachránit. Nakonec jsem po elegantní piruetě skončila otočená v protisměru. Aspoň, že jsem jela až poslední a nemohl do mě nikdo narazit. "Co to sakra bylo?!". Jak jsem do té doby netušila, co od auta čekat, tak teď jsem nevěděla už vůbec. Chvíli jsem ještě zůstala stát na trati, doběhl za mnou traťák a Aleš, zeptali se, jestli jsem celá a pak jsem vyrazila dojet zbytek jízdy. O čas už nešlo, ale aspoň si potrénuju průjezdy retardéry. Nevím, jestli to byla adrenalinem, nebo mojí standardní opožděnou emoční odezvou, ale v tu chvíli jsem necítila nic, kromě zmatení.

Po zpackané jízdě jsem zamířila do boxů. Manžel mě přivítal se slovy: "Tvoje první hodiny, už jsi opravdový závodník!". Inu, jestli se to pozná podle tohohle, tak ano. Dostala jsem od něj několik povzbudivých slov, a řešili jsme, co se stalo. "Před zatáčkou jsi pustila plyn, to ti odlehčilo zadek, a tím že jsi už měla zatočený volant, tak ses roztočila." Aha, tak aspoň už vím, čím to bylo." Na další jízdy ti snížíme tlak v pneumatikách, ať se rychleji zahřejou, a líp cítíš, co to auto dělá." Dobrá tedy. Na další dvě, už závodní, jízdy jsme pokaždé trochu ubrali tlaku, ale auto jsem nebyla schopná dostat pod kontrolu, a s časem jsem se nedostala pod 3 minuty. Pokaždé, když jsem zkusila udělat něco jinak - průjezd zatáčkou, načasování přidání plynu, cokoliv jiného - výsledek byl buď stejný nebo horší. Manžel se mě snažil utěšit tím, že to není mnou, ale tím že se auto chová jinak, než jsem zvyklá, a pneumatiky jsou všelijaké. "Aspoň už víš, jaké to je, když máš špatně nastavené auto", uzavřel svoje hodnocení.

Já jsem ale večer usínala s myšlenkou, že jsem absolutní manták, a jestli má vůbec smysl se v neděli na okruh vracet. Mám totiž pár fakt blbých vlastností. Od přírody se nové věci učím rychleji než většina lidí. O to vyšší nároky pak mám sama na sebe. Když mi něco nejde tak, jak bych si představovala, proměním se v nasraného křečka, který by nejradši rozcupoval ruličku od toaletního papíru na marné kúsky. Většinou ale docela rychle přijdu na to, co změnit, a když nezafunguje jedna cesta, zkouším další. Plán B, C, D… trochu jako stratégové Ferrari, akorát s tím rozdílem, že mně to většinou vyjde. Puma ale evidentně nechtěla reagovat na žádnou iniciativu z mé strany. A já nesnáším, když nevím, co mám dělat.

Neděle

Ranní probuzení bylo celkem krušné. Nejenže nejsem ranní ptáče a vstávání v 5:30 je pro mě očistec, navíc mě bolel celý člověk a kašlala jsem tak, že by se za to nemusel stydět ani kuřák dvou krabiček denně. Nachlazená jsem byla už od pátku a včerejší zima na okruhu to jen zhoršila. Upřímně to nevypadalo, že bych měla dobrovolně lézt do kombinézy a jet se znovu prát s tratí i autem.

Nevím, jestli pomohla procházka se psem, kombinace kafe a Paralenu, nebo to, že jsem se z toho vyspala, ale moje duše bojovníka se opět probudila a odhodlala jsem se na okruh vrátit. Počasí vypadalo v neděli podstatně lépe, zoncna se konečně osmělila a vylezla zpoza mraků.

Pořád jsem si ale nebyla vůbec jistá, jestli se budou dnešní jízdy vyvíjet lépe. Zatím pořád ještě úplně nepoznám, co je moje chyba, co je vlastnost auta a co jsou jen pneumatiky, které si dělají, co chtějí. A moje hlava má v takových chvílích jasno — určitě za to můžu já, i navzdory manželovu opakovanému ujišťování, že to moje chyba není. Má to se mnou v tomhle směru fakt těžké.

Pneumatiky jsme zase o něco podfoukli s nadějí, že tentokrát už to bude to pravé. Nasedla jsem do auta a vyrazila do první tréninkové jízdy vstříc novým dobrodružstvím. Na startu jsem opět protočila kola, ale po pár metrech už mi auto přišlo o něco čitelnější než včera. Retardér jsem jen lehce lízla, v dalších pasážích tratě už jsem se také cítila jistěji a tuhle jízdu jsem dokončila v čase 2:55,31. "Not bad! Takže to asi vážně nebude rukama!" zajásala jsem po příjezdu do boxu a na tváři se mi konečně objevil úsměv. "Dyť jsem ti to říkal," prohlásil můj muž. Asi mu budu muset příště víc věřit.

Druhá tréninková jízda ale opět nedopadla. První průjezd byl skoro ukázkový a čas jsem oproti minulému pokusu zrychlila o čtyři vteřiny. Při druhém průjezdu mi ale začal vynechávat motor, i přestože jsem držela auto pod plynem. Kolo jsem nějak dokuckala až do konce, ale výsledný čas byl mizerných 3:16,82. Lekla jsem se, že se stalo něco horšího, ale nakonec to byla malichernost — málo benzínu. Tahle mrška totiž žere podstatně víc než černá Puma, kde jsem s půlkou nádrže vystačila na celý víkend.

Nicméně si začínám všímat jistého vzorce — druhé tréninkové jízdy jsou jakési prokleté. Loni, na posledním závodě, se při druhém tréninku odporoučela spojka a neměli jsme náhradní. Nenastoupila jsem do závodních jízd, přišla o hromadu bodů a v šampionátu skončila až na pátém místě. Kdybych závod dojela, skončila bych na místě druhém. Asi je budu vynechávat.

Závodní jízdy už proběhly bez větších dramat. S každým kolem jsem stáhla nějakou tu vteřinku a jízdy dokončila v časech 2:53,66 a 2:51,71, což stačilo na pěkné druhé místo v dámském poháru. Manžel je na mě hrdý, a já nakonec taky.

Je to dobré, nejsem takový manták!

Perlička na závěr

Svět je malý, a o náhody v něm není nouze. S manželem jsme dřív byli velcí fanoušci rally a o závody do vrchu se tolik nezajímali. V roce 2019 jsme ale dostali pozvání se na tyto závody, kde dělala pořadatelku, podívat. Vyrazili jsme tedy do Divák, kde se konal jeden z posledních podniků této sezony. Při procházce paddockem jsme narazili na naše oblíbené auto - Ford Puma. Manžel je víc technicky založený než já, a tak s majitelem prohodil pár slov tom, co v sobě tento stroj ukrývá. Nakonec jsme se s autem i majitelem vyfotili a já jsem si jen tiše představovala, jaké by to bylo s něčím takovým jezdit.

Během covidu byly závody celkem omezené, nicméně v roce 2023 jsme se naplno připojili k pořadatelům závodů do vrchu poté, co manžel dostal nabídku dělat technického komisaře. Ředitel závodů (Aleš) mimo pořádání také sám jezdí s historickou formulí, a jelikož se manželis umí hrabat v autech, začal s ním jezdit jako mechanik v rámci evropského šampionátu.

Aleš si loni chtěl rozšířit svou sbírku aut, a tak si pořídil jedno s bohatou jezdeckou historií nejen závodů do vrchu, ale i okruhových sérií. Hádáte správně - byla to ta stejná Puma, kterou jsme tehdy viděli v Divákách. V té době Aleš samozřejmě vůbec netušil, že kouká na moje malé automobilové zjevení. O pár měsíců později jsem, shodou náhod, do ní mohla usednout i já. Některé sny se plní tak nenápadně, že vám to dojde teprve ve chvíli, kdy držíte volant v ruce.